ROZHOVORY

Strict Standards: Non-static method CPrispevky::jedenPrispevek() should not be called statically in /data/web/virtuals/220291/virtual/www/index.php on line 337

Strict Standards: Non-static method CPrispevky::fotkyPrispevku() should not be called statically in /data/web/virtuals/220291/virtual/www/index.php on line 342

ÚSPĚŠNÁ JÍZDA MLADŠÍCH ŽÁKŮ PŘÍJEMNĚ PŘEKVAPILA

V předešlých ročnících sklízeli smetanu úspěchů v mládežnických kategoriích v Pelhřimově především dorostenci. A lze říci celkem oprávněně. Těm se letos bohužel úvodní část nevydařila, přesto mohou být v Pelhřimově na své mládežníky pyšní. Pomyslný štafetový kolík nejúspěšnějšího týmu převzali spolu se starší přípravkou i mladší žáci A. Obě kategorie se předváděnými výkony v rámci kraje nejvíce zviditelnily a udělaly pelhřimovskému fotbalu velmi dobrou reklamu.
Pod vedením trenérského dua Radka Šmída a Františka Vašiny předváděli mladší žáci výborné výkony, které je katapultovali téměř až na samý vrchol tabulky. Spolu s vedoucí Vrchovinou získali shodný počet bodů a díky jen nepatrně horšímu skóre přezimují na druhé pozici. V rukávu mají pro jaro jeden důležitý trumf. Vzájemný zápas na půdě soupeře jasně vyhráli a tak důležité kritérium pro konečné umístění je na jejich straně. Co stojí za tímto přesvědčivým úspěchem, jsme se zeptali trenéra Radka Šmída.

Se svými svěřenci pracujete již delší dobu. Znal jste jejich možnosti a sportovní vývoj, přesto se zeptám, očekával jste tak skvělé výsledky?
Možná to bude znít neskromně, ale očekával. Ono v podstatě vše se ve dvouletých cyklech opakuje. Vím, jak se nám dařilo, když jsme byli dorazový ročník v mladší přípravce i ve starší, kdy jsme nestačili pouze na absolutně nejlepší mužstvo této kategorie v kraji FŠ Třebíč. S dalšími mužstvy, která v současné době hrají žákovskou ligu, Jihlavou a Havlíčkovým Brodem, jsme hráli vyrovnané zápasy. Ostatní mužstva byla o něco více nebo méně horší než my. Něco signalizoval již uplynulý ročník této kategorie, kdy Míra Mazač měl také velmi dobré výsledky, ale mužstva Vrchoviny a hlavně Žďáru byla o něco lepší. Letos Žďár nemá tak dobré mužstvo a tak zbyla Vrchovina, se kterou si to na jaře rozdáme o první místo.

Jak je vidět, dlouhodobější práce se vyplácí. Obě strany se dobře poznají a kluci především vědí, co mohou od vás trenérů očekávat. Jak dlouho své současné svěřence vedete?
Na jaře 2008 se trenéři přípravek rozhodli, že začnou trénovat po ročnících a tak jsem dostal kluky narozené v roce 2000. Jednalo se zhruba o 17 hráčů. Pár jich skončilo, někdo přibyl a v současné době mám v kádru 16 hráčů, se kterými tedy pracuji 5 let. Tak jak to bývá, vše má svá pro a proti. Určitě je dobré, že se dobře známe a určité věci nemusím vysvětlovat a fungují automaticky. U řady cvičení již kluci vědí, na co kladu důraz a odpadá tak zdlouhavé vysvětlování a to i u nových cvičení, které se snažím stále zařazovat, aby nedocházelo ke stereotypu. Na druhou stranu můžu být již okoukaný a občas přemýšlím, zda by nebylo dobré, aby kluci dostali nového trenéra a tím i určitý nový impuls do učení dalších fotbalových dovedností.

Trenérské činnosti se věnujete už hezkou řádku let. Můžete aspoň stručně nastínit, kdy jste s trénováním začal a vyjmenovat některé hráče, kteří prošli vašima rukama?
Tak tady musím rovnou říci, že se nepovažuji za zkušeného trenéra a v podstatě trénuji šestým rokem. Ve 26 letech jsem se po plastikách předního křížového vazu u obou kolen dal na dráhu rozhodčího, kde jsem hned po prvním roce v I.B. třídě postoupil z prvního místa do jihočeského krajského přeboru a přeskočil I.A. třídu. Na tuto dobu, kdy jsem brázdil jihočeské silnice rád vzpomínám a mám spoustu zážitků se jmény jako Nenadál, Reich, Prágr, Musil, Pech, Šenigl, ale ty návraty…Po reorganizaci, kdy jsme přešli pod kraj Vysočina to již bylo horší. Rozhodčích bylo málo a obsazování tak časté, že se to nadalo skloubit s mým zaměstnáním a rodinou a tak jsem se rozhodl skončit. Jen pro zajímavost, při jednom z posledních utkání, které jsem řídil jako hlavní, mi na lajně asistovali tehdejší nováčci, dnes prvoligový rozhodčí Martin Nenadál a Ivo Nádvorník. V průběhu mé kariéry rozhodčího, jsem byl v roce 1996 tehdejším předsedou oddílu MUDr. Hejdukem přemluven, abych pomohl s trénováním přípravek. Nakonec jsme u toho zůstali s Frantou Goldmanem sami a trénovali veškerou přípravku, což byly čtyři ročníky. Pokud se týká jmen, tak nejznámější je asi Petr Liška, z dalších jmen pak bratři Kmochové a Hejdové, Rumanovský, David Martínek, Luboš Novák atd. Bohužel po roce jsem změnil zaměstnání a s trénováním jsem musel skončit. Starší syn mi začal hrát hokej a já se u hokeje začal motat jako vedoucí mužstva a také člen výboru, což bylo mimochodem v období, kdy se kupovala druhá liga. No a pak již přišel rok 2007, kdy začal můj druhý kluk pošilhávat po kopačkách a míči a tak jsem zase začal opět i díky tomu, že mi to současné zaměstnání prozatím umožňuje s trénováním. Takže o nějakých zkušenostech se nedá mluvit, spíše se snažím uplatňovat věci, které jsem poznal ve své hráčské kariéře, hledám nové trenérské metody na internetu a také čerpám ze zkušeností pelhřimovských trenérů hlavně Jána Kubíka a pana Mareše. Takže toho za sebou moc nemám a stále se učím, abych dělal trenérských chyb co nejméně.

V týmu jsou i vaši dva synové. Zeptám se, jak se s tím vyrovnávají, že je trénuje otec. Asi to nemají jednoduché. Probíhá vše v normě?
Musím vás trochu opravit, protože v týmu je můj syn pouze jeden. Tady došlo k poměrně kuriózní situaci, protože se v mužstvu sešli Šmídové dva a ke všemu oba Vojtové. Dělá to docela problém při psaní zápisu o utkání, kdy se nás ptají, zda tam nemáme chybu, nebo při sčítaní střelců branek, protože obě jména většinou sčítají dohromady. Jeden bydlí ve Vyskytné a tak na něj voláme Vyskytná. Je poměrně talentovaný a na podzim již hrál na střídavý start v Jihlavě. Pokud si to srovná v hlavě, což je jeho největší problém, tak by z něho mohl vyrůst velmi kvalitní hráč. Co se týká mého Vojty, tak je výborný na míči, má přehled, přihrávku, ale chybí mu rychlost a je trochu bojácný v osobních soubojích. Ostatně rychlý nemá být po kom…Pokud toto odstraní, mohl by z něho být také dobrý hráč. Při trénování si myslím, že je všechno v pohodě, protože kluka fotbal baví a snaží se vše dělat poctivě. Doma na zahradě pořád kope o zeď nebo střílí na branku tak, jak jsme to dělal s bráchou Honzou já, když jsem byl malý. Takže si hlavně dávám pozor, abych na něj měl stejný metr, jako k ostatním a nějakým způsobem ho neprotěžoval, což by nedělalo v kolektivu dobrotu. Jinak si ale myslím, že trénovat vlastního syna, není v kolektivním sportu žádná výhoda a klidně bych ho přeřadil k někomu jinému. Ona také reakce dítěte, když na něj při zápase křičí jeho rodič v domnění, jak mu pomáhá je zajímavá a dochází ke kuriózním situacím, kdy kluk přestává hrát a vysvětluje si s tátou, kdo má pravdu.

Velkou oporu jistě máte i ve svém asistentovi Františku Vašinovi. Máte kompetence nějak rozdělené nebo pracujete týmově?
Tak určitě je dobré, když máte někoho s kým můžete probrat situaci v mužstvu a poradit o tom, jak by měl probíhat tréninkový proces a na co se zaměřit. Tréninky jsme měli rozděleny tak, že Franta dělal rozcvičení a věnoval se také brankářům. Já si připravoval náplň hlavní tréninkové jednotky. Při zápase jsem si řídil střídání a při koučování jsme se vzájemně doplňovali. Bohužel František Vašina po podzimní části soutěže skončil a tak jsem musel k sobě někoho sehnat. Nemusel jsem chodit daleko, protože v mužstvu má syna Jarda Sajner, můj spolužák, který hrál v mládežnických kategoriích fotbal velmi dobře, ale bohužel ho v dorosteneckém věku zlákala muzika, které dal přednost. Pamětníci si určitě vzpomenou na jeho tátu Josefa, který hrál řadu za pelhřimovské áčko. Věřím tedy, že fotbalově budeme naladěni na stejnou notu a jeho příchod k mužstvu bude přínosem.

Po podzimu jen díky nepatrně horšímu skóre se vyhříváte na stříbrném stupínku. Svého největšího soupeře jste ale doma přesvědčivě porazili. Výhoda vzájemných zápasů je zatím na vaší straně. Podmínka pro krajský titul je jediná, musíte být na jaře minimálně stejně úspěšní jako aktuálně vedoucí Vrchovina.
Na podzim jsme Vrchovinu porazili ve druhém kole 4:0, ale tady vás musím opravit, protože to bylo na jejím hřišti a na jaře tedy budeme hrát doma, ale to nemusí být žádná výhoda. Určitě to bude těžký zápas, protože hráči Vrchoviny jsou velmi šikovní a je potřeba přiznat, že nám v prvním utkání všechno vycházelo a výsledek byl pro domácí dost krutý, protože utkání tak jednoznačné nebylo. O víkendu jsme se potkali na halovém turnaji a po vyrovnaném utkání jsme prohráli 2:0. Start do jarní části soutěže bude tedy hodně důležitý. Moje představa je pochopitelně vyhrát a pak by jsme si mohli dovolit v dalším průběhu soutěže i malé zaváhání. Na zimu máme naplánováno několik turnajů, které můžeme absolvovat díky rodičům hráčů, kteří se složí na startovné a dopravu. Předpokládám, že sehrajeme před soutěží několik přátelských utkání a dobře se připravíme, abychom splnili cíl, který máme a to vyhrát krajský přebor. Nesmím zapomenout na to, že dalším naším přáním je ve větší míře zařazovat hráče do zápasů našeho béčka starších žáků, aby si kluci začali zvykat na větší hřiště a usnadnit jim tak přechod do vyšší kategorie, který nás po skončení sezóny čeká.

Dlouho to vpadalo to na jízdu bez ztráty kytičky, pak však přišla nečekaná ztráta proti průměrným Moravským Budějovicím.
Soupeř tehdy vsadil na totální destrukci. Předpokládám, že tento styl je vám cizí. Trend výchovy mládeže se ale ubírá určitě jiným směrem, podpora kreativity, tvořivosti a útočného stylu. Souhlasíte?
Pochopitelně vyznávám útočný fotbal, hru plnou nápadů a překvapivých řešení. Podle mého se vše odvíjí podle toho, co kluci s míčem umí. Nesmí jim překážet a musí být jejich kamarád. Teprve pak můžete chtít rozvíjet další herní dovednosti a kombinace. Je potřeba přiznat, že dnešním klukům chybí ty plácky, na kterých jsme si my zdokonalovali techniku. Po pohybové stránce to také není žádné sláva a o základech gymnastiky ani nemluvím. Někdy mi připadá, že nevím na jaké činnosti se při tréninku více zaměřit, abych něco neošidil. K samotnému utkání v Moravských Budějovicích bych chtěl říci, že se na nás soupeř výborně připravil. Co jsem četl na jejich internetových stránkách, tak celý týden, jak psali, trénovali zónovou obranu. Trenér mužstva říkal, že s námi nemůžou hrát otevřenou hru a je třeba přiznat, že nás takto zataženou obranou zaskočili a po celé utkání jsme nebyli schopni se s tím vyrovnat. To co mi vadilo, bylo zdržování hry od první minuty. Zakopávání, polehávání, nepřipravení náhradních míčů, prostě vše pro to, aby se co nejméně hrálo. Nevím, jak bych tuto taktiku klukům vysvětloval.

Závěr vás už v takové herní pohodě nezastihl. Docházely fyzické síly nebo zatím stojí jiná příčina?
Toto se netýká fyzičky, kterou ostatně v tomto věku ještě nějak nepreferuji. Větším problémem bylo to, že se nám přestalo dařit herně. Najednou byl problém obejít hráče, přesně přihrát, udržet míč, tak abych ho neztratil. Bylo to takové upracované a hře chyběla určitá lehkost, pohyb bez míče a hlavně to nejdůležitější co by měli znát a to je přihraj a běž.

Vzhledem k dosaženému skóre (pozn. 57 : 9) máte výbornou bilanci na jedno utkání. Kde vás tlačí víc bota v obraně nebo v útoku?
Toto se těžko posuzuje, protože naše hra většinou připomíná dobívání pevnosti. Soupeř se zabetonuje před vlastní brankou a většinou hrozí z brejkových situací. Záleží hlavně na tom, kdy se nám podaří vstřelit branku, pokud je to brzy, hra se uklidní a většinou pak skóre narůstá. Paradoxně se nám nejméně dařilo s mužstvy ze spodku tabulky. Ta mužstva, která chtěla hrát otevřenou partii, to většinou odnesla.
Znamená to tedy, že nyní v zápasech převážně trénujeme postupný útok a trpělivost a hledání řešení při koncovce. Méně již obrannou činnost na vlastní polovině a také minimálně rychlý přechod do útoku. Je třeba přiznat, že naší výhodou je, že všichni hráči jsou takzvaně dorazový ročník a mnohdy máme fyzickou převahu nad soupeřem. Výhodou je také to, že většinou stavíme dvě vyrovnané sedmičky, které střídám a tím získáváme převahu ke konci zápasu, kdy soupeři docházejí síly. Osobně spatřuji problém ne až tak v obraně nebo v útoku, ale spíše mužstvu chybí nějaká výrazná individualita, která by mužstvo strhla, když se nedaří. Přijde mi, že jsou kluci tak nějak v lajně a nikdo příliš nevyčnívá. Na můj vkus nám také chybí v mužstvu více rychlých, dynamických hráčů. Musím ještě zmínit to, že pro pelhřimovský fotbal je hodně špatné, že došlo k zrušení žákovských divizí. Odpadlo tak mnoho kvalitních zápasů. Bohužel v současné době nejsme schopni splnit podmínky pro zařazení do žákovských lig, což je určitě škoda.

K rozvoji osobnosti a výchově takto malých chlapců patří nepochybně pochvala. Vzhledem k dosaženým výsledkům s ní šetřit asi nebudete. Nebo se pletu?
Na tuto otázku se mi těžko odpovídá. Každý, kdo mě trochu zná, tak ví, že jsem typ člověka, který moc nechválí. Spíše jsem věčně nespokojený, pokud věci nefungují tak, jak si představuji. Mám rád systém, kde každý ví, co má dělat a vše do sebe zapadá. Pak jsem spokojený a je důvod k pochvale. Doma si ze mě dělají legraci, že jsem cholerik a je pravda, že když zařvu, tak je to hodně slyšet. Přiznávám, že jsem poněkud impulzivnější, ale myslím si, že by kluci řekli, že se to dá se mnou vydržet. Určitě jsou někteří trenéři na tom hůře než já. Poslední dobou se snažím klukům v kabině vysvětlovat, že na hřišti již nebudu křičet, co mají dělat. Od toho je trénink, abych je to naučil. Samotný zápas je již jen vyvrcholením toho, jak jsme se připravili a tam musí oni ukázat vše, co umí i bez hlasitého hulákání trenéra. Já bych si tedy měl v ideálním případě utkání užívat a jenom chválit a povzbuzovat.

Připravil: Luboš Novák

Strict Standards: Non-static method CPrispevky::prilohyPrispevku() should not be called statically in /data/web/virtuals/220291/virtual/www/index.php on line 358